Pověsti
Tak jako k většině míst, i k Železnému se vážou lidové pověsti. Jednou z nich je pověst o tom, jak obec přišla ke svému znaku. Tuto a některé další můžete dohledat např. v knize od Jaroslava Sadílka: Železné: historie a vývoj obce. Tuto zajímavou knihu vydanou v roce 2015, která Vás provede historií obce Železné od nejstarší minulosti až do 19. století, můžete zakoupit na OÚ Železné, či si ji ve zdejší knihovně zapůjčit ke studiu. Obsahuje dějepisná data o obci, zajímavosti ze života místních, historické a aktuální fotografie obce, mapy, pověsti či nádherné perokresby kouzelných míst Železného.
S RAČÍMI KLEPETY VE ZNAKU.
V roce 1251 tatarská vojska zpustošila Slovensko a hned dalšího roku se vydala na tažení Moravou. Byl to smutný čas. Tataři plenili zemi, vypalovali vesnice a mladé lidi brali do zajetí.
Stalo se, že jeden tatarský oddíl se na cestě za kořistí dostal až do tišnovského kraje. Tehdy byl pánem na železenském hradě vladyka Ondřej. Zvěst o Tatarech se dostala i do vesničky pod hradem. Lidé, aby zachránili holý život, nacházeli úkryt v hlubokých lesích, kam odcházeli s tím nejnutnějším, co měli. A v lesích také ukrývali to nejcennější – svůj dobytek.
Když přišla zpráva, že se k vesnici blíží Tataři, ves už byla prázdná. Mnozí se uchýlili do bezpečí hradu tyčícím se na kopci nad vesnicí. I když se Tatarům zdál malý hrad s nevysokými hradbami lehkou kořistí, útoku odolal. Tataři byli zvyklí bojovat na koních v otevřeném poli, ale hrad stál na skále a byl dobře opevněn. Hradby se staly pro útočníky velkou překážkou a obránci na hradbách nepřátele statečně odráželi. Tataři neměli s sebou žádných zásob a ty nebyly ani ve vypleněném okolí.
Rozložili si pod hradem tábor a chtěli hrad vyhladovět, protože tušili, že při tom překvapivém útoku nestačili ani na hrad dopravit dostatek zásob. Výpady Tatarů obránci hradu vždy srdnatě odrazili a způsobili nepřátelům mnohé ztráty. Po několika dnech se dostala hrstka obránců opravdu do nesnází, ale útočníci na tom nebyli lépe.
Jednoho večera syn vladyky Ondřeje, mladý pan Jan se nenápadně vytratil z hradu. Znal důvěrně nejen hrad, ale i jeho okolí. Když se nad ránem objevil, přinesl celý vak čerstvých pstruhů a raků z nedalekého potoka, který protékal údolím za hradem. A tak se to opakovalo i v následujících dnech. Marně čekali Tataři, až se hrad vzdá. Dokonce se jednoho dne z hradu ozývalo veselí, zpěv i hudba píšťal. Tataři znejistěli. Zřejmě mají na hradě dosti zásob a tak se dobytí hradu zdálo být v nedohlednu. Hrad byl každý den zásoben pstruhy a hlavně raky. Netrvalo dlouho a tatarský oddíl se rozhodl upustit od obléhání hradu. Snad také proto, že spěšný posel, který se v tatarském ležení objevil, přijel s rozkazem co nejrychleji se vrátit k hlavnímu voji. Ve spěchu opustili vesnici, a dokonce ji nestačili ani vypálit.
Zpráva, že Tataři odtáhli, se rychle roznesla, a tak se lidé pomalu vraceli do vesnice. Vladyka Ondřej štědře odměnil všechny obránce hradu. Co se stalo při obléhání hradu v Železném a o racích z potoka, se záhy doneslo až k markraběti moravskému, který z pověření svého otce, českého krále, spravoval zemi moravskou. Vladyka Ondřej i se svým synem byli povoláni na brněnský hrad. A protože obránce hradu zachránili z vyhladovění raci z místního potoka, markrabě moravský udělil Ondřeji ze Železného, jako obránci království, do rodového znaku dvě račí klepeta v modrém poli. Tento znak provázel pak slavný a starý rod vladyků ze železenského hradu po staletí až do jejich zániku. Někteří členové rodu znak dvou račích klepet přenesli i do dalších větví rodu.
Hrad stojící na skále Hradisku byl po staletí strážcem tohoto kraje. Odolával času i událostem doby. Poslední zpráva o hradu pánů ze Železného je z dob husitských válek. Ale to už je zase další příběh, další pověst o osudu a zániku tohoto kdysi slavného hradu.
SADÍLEK, Jaroslav. Železné: historie a vývoj osídlení obce. Železné: Obec Železné, 2015, s.100 – 101.
